Ekokritika
Ekokritika je také hnutí, které své počátky klade do doby vydání dvou zásadních knih: The Environmental Imagination Lawrence Buella a The Ecocriticism Reader Cheryl Glotfeltyové a Harolda Fromma. Vzedmulo se v šedesátých letech minulého století na vlně rostoucí nevole vůči očividné devastaci životního prostředí a hlasů volajících po akci, která by jí učinila přítrž. Vznětlivou energií už tak nabité ovzduší ještě více podpořilo vydání průlomové a dnes již kultovní knihy Rachel Carsonové Silent Spring, které vyneslo na světlo hrozivé ekologické důsledky v té době běžně používaných insekticidů DDT.
Ekokritika je studium vztahu mezi literaturou a přírodou
Cheryl Glotfeltyová definuje ekokritiku jako studium vztahu mezi literaturou a životním prostředím. Pokud by snad nebylo jasné, co může mít literatura společného s životním prostředím, je dobré zaměřit se na to, jak vlastně na literaturu pohlížíme, a položit si jednu či dvě jednoduché otázky: Zmiňuje text životní prostředí, a pokud ano, jakým způsobem? Figuruje v něm příroda pouze jako kulisa, nebo má vlastní charakter a ovlivňuje to, jak příběh vnímáme a jak si ho představujeme? Na to se právě zaměřuje ekokritický rozbor literatury. Zaujímá k literatuře postoj, v němž je hlavní ohled brán na to, jakým způsobem je v textu uchopeno životní prostředí a jak se snaží propojit lidskou a přírodní sféru. Jako příklad může dobře posloužit Moby Dick Hermana Melvilla. Jde o klasické dílo, kde je příroda –symbolizována velrybou – ústředním prvkem a v aktivní roli definuje celý příběh i to, jak ho vnímáme. Lawrence Buell si všímá, že zatímco Herman Melville rozvíjí téma lidské krutosti vůči přírodě, je jeho zájem o velryby jako takové upozaděn jeho zájmem o materiální aspekt a společenský i kosmický symbolismus velrybářství jako takového, což ve výsledku poněkud podkopává celý dojem ekologicky laděného příběhu.
Ukazuje nám cestu k potřebným změnám
Jak je nám vlastně taková disciplína jako ekokritika přínosná? Nejspíše je namístě znovu citovat Lawrence Buella: „Ačkoli se tvůrčí a kritická umění mohou zdát vzdálena vědeckému výzkumu a veřejné politice, je jasné, že – i když možná nevědomky – ovlivňují vznikající kulturu environmentálních zájmů stejně, jako v historii vždy utvářely a vyjadřovaly každý aspekt lidské kultury.“
Ekokritika se nevznáší v nějakém intelektuálním vakuu, je to transdisciplinární přístup, který propojuje ekologické a sociální vědy v kontextu s literaturou a antropologií a překračuje tradiční hranice známých oborů a zhodnocuje je tím, že jim dodává celistvý a přitom mnohotvářný pohled na přírodní svět a jeho spojení s lidským bytím.
Takový holistický náhled se může stát přímým popudem společenských a politických aktivit, jež mohou vést ke změnám, v jejichž důsledku se lidé obrátí k zodpovědnému spotřebitelství a ochraně přírodního světa.
Podobně jako u feminismu se v případě ekokritiky má za to, že ve svém vývoji prošla třemi hlavními fázemi. První se soustředila na oslavu přírody prostřednictvím literatury, zatímco druhá fáze v širším záběru nahlédla teorie propojení přírody se společností a kulturou. Poslední, třetí fáze ekokritiky se pokouší zkombinovat teorie z těch předchozích a obohatit je o perspektivu, která zahrnuje rozmanitou kulturní zkušenost veškerého lidstva s přírodním světem. Jako příklad se často uvádí kniha The Hungry Tide Amitay Ghoshe, která odhaluje, jak indická koloniální minulost dodnes ovlivňuje současný kastovní systém, ochranu životního prostředí i lidské živobytí v oblasti Sundarbans.
Amitay Ghosh nás svým příběhem upozorňuje, že pokud nezměníme přístup, budeme se vlastní měrou podílet na zásazích do životního prostředí, které nejsou ani v nejmenším šetrné a trvale udržitelné. Napětí mezi lidstvem a přírodou se tak bude nadále jen zvyšovat a nakonec stejně dojdeme pochopení, že pokud chceme přežít, změnám v přístupu k prostředí, ve kterém žijeme, se nemůžeme vyhýbat. A právě proto může být ekokritika velmi mocným nástrojem, díky němuž se od nás nakonec přírodě dostane respektu, který si tolik zasluhuje.