Jak žít s vlky
Prospěch, který vlk přináší krajině, tu stojí proti rostoucímu počtu zadávených hospodářských zvířat. OPŽP nabízí dotace na ochranná opatření proti škodám a s jejich pomocí může dojít k nastolení rovnováhy v soužití mezi vlkem a chovatelem.
Původním místem výskytu vlka obecného byla téměř celá Evropa. V souvislosti s pronásledováním v minulosti se vlčí teritorium výrazně zmenšilo. Na populace vlků má kromě toho vliv i úbytek vhodných stanovišť. Nicméně vzhledem k ochraně prostřednictvím Úmluvy o ochraně evropské fauny a flóry a přírodních stanovišť (Bernská úmluva) a směrnice Rady 92/43/EHS ze dne 21. května 1992, o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, jejichž cílem je chránit volně žijící živočichy a jejich stanoviště, se populace vlků početně zvyšuje a výskyt rozšiřuje. A ruku v ruce s tím dochází k častějším konfliktům se zájmy člověka a ke škodám na hospodářských zvířatech.
Svou zkušenost se škodami způsobenými vlkem a opatřeními, aby k nim nedocházelo, mají chovatelé napříč celou naší zemí, od Krušných hor na západě po Bílé Karpaty a Broumovsko na východě, od Liberecka na severu po Šumavu na jihu. Mezi nimi je i Josef Balada z Ekofarmy Balada v Bílých Karpatech, který se věnuje chovu jatečních jehňat a horského skotu.
Jedinou možnou podporou ochranných opatření je dotace z OPŽP
Projekt „Předcházení škod způsobených zvláště chráněným druhem vlkem obecným“ se v katastrálním území Suchov, kde se farma nachází, rozhodli realizovat poté, co v letech 2013 a 2014 jejich stádo ovcí, čítající v té době 350 březích bahnic, opakovaně napadal vlk. „Vždy bylo potrháno do desítky kusů ovcí, které – pokud nebyly nalezeny usmrcené – bylo nutné utratit,“ popisuje Josef Balada. „Tuto skutečnost potvrdil protokolem z místního šetření zaměstnanec Správy CHKO Bílé Karpaty. Kadávery zvířat byly odstraněny asanační službou,“ dodává. „Po těchto zkušenostech a informacích o politické vůli chránit vlka obecného na úkor hospodářských zvířat jsme se rozhodli využít pro náš chov jedinou možnou podporu, která vede k předcházení těmto událostem, jimž při pastevním chovu nelze jinak zamezit,“ vysvětluje rozhodnutí využít dotaci z OPŽP k ochraně svého stáda.
Jednou ze základních podmínek pro realizaci projektu bylo vlastnictví nebo dlouhodobý pronájem pozemků, jichž se projekt týkal. „Tím byl dán celkový rozsah plochy, se kterou jsme mohli v projektu počítat,“ popisuje Josef Balada. Po konzultaci s Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR byl předjednán typ oplocení a režim pastvy, aby vyhovoval standardům péče o přírodu a krajinu. „Jednou z podmínek bylo umožnění migrace zvěře,“ připomíná. „V březnu 2018 jsme si na vlastní náklady nechali zpracovat odborný projekt včetně položkového rozpočtu,“ vrací se do doby, která předcházela vlastní realizaci projektu. Bylo navrženo vybudování oplocení zpevněným uzlíkovým ovčím pletivem do výšky 120 cm, které je zavěšeno na dřevěných řezaných hrocených sloupcích z dubu či akátu vysokých 170 cm, na nichž je připevněn izolátor s vrutem pro vodič síťového ohradníku.
„V červnu 2018 jsme dali plnou moc odborné firmě ke zpracování žádosti o dotaci u SFŽP, k přípravě podkladů pro tendrovou dokumentaci a organizaci výběrového řízení, k zajištění dotačního managementu během realizace a ke zpracování závěrečné MZ a ZVA akce,“ vypočítává Josef Balada. V prosinci 2018 pak proběhlo výběrové řízení a v lednu 2019 byla podepsána smlouva se zhotovitelem. „Samotná realizace projektu proběhla v dubnu a květnu 2019, koncem června 2019 byla podána žádost o platbu, která nám byla poukázána na účet v červenci 2019. V srpnu 2019 pak proběhla monitorovací návštěva SFŽP,“ popisuje Josef Balada krok za krokem cestu projektu od žádosti o dotaci až po jeho realizaci. V rámci projektu vybudoval oplocení o délce 2,94 km s přeplocením 0,25 km. Po obvodu je vybudováno devět dvoukřídlových branek. „Pro umožnění migrace zvěře budou v nepasené části vždy otevřeny všechny brány,“ potvrzuje.
„Z chronologie výše popsaného postupu je zřejmé, že celý proces proběhl za šestnáct měsíců a to je dle našeho názoru pozitivní konstatování. Na druhou stranu jsme ihned na počátku úvahy o tomto projektu museli přiznat, že bez zapojení odborné firmy, která má s podáváním podobných žádostí zkušenosti, nemáme na zdárný postup k získání dotace šanci,“ hodnotí svou zkušenost s dotačním procesem Josef Balada.
Ochranná opatření podle jeho slov splnila svůj účel. „Od jejich zavedení jsme neměli jediný případ napadení ovce vlkem, přestože v okolí k nim docházelo,“ hodnotí výsledek projektu. O soužití chovatele s vlkem si myslí své. „Z pohledu zemědělce a zároveň majitele hospodářských zvířat očekávám novou diskuzi ve společnosti, jak skloubit ochranu majetku a bezpečnost občanů s ochranou predátorů,“ říká.
Kam s vlkem?
Josef Balada stojí na základě vlastní zkušenosti na jedné straně názorového spektra. „Naši předkové tyto predátory moudře vytlačili z volné krajiny do rezervací a zoologických zahrad,“ je přesvědčen.
„Místo abychom se učili soužití, chceme na vlky zase brát flinty jako před sto a více lety a určovat jim, kde budou a kde nebudou žít. Nejlépe za nějakými ploty. Mít všechno pěkně oplocené a vyplocené. I sami sebe. Je to logické a příznačné. Vlk je totiž zase naopak symbolem svobodného zvířete. A svobody se hrozně bojíme, protože jde ruku v ruce se zodpovědností za to, co děláme,“ ozývá se k situaci a náladě ve společnosti ohledně výskytu vlků z opačného názorového konce Jaromír Bláha z Hnutí Duha.
V diskuzi mezi chovatelstvím a ochranou pak často zaznívají argumenty, co se s krajinou děje, když z ní vlk zmizí. Dobře známý a často uváděný je příklad amerického Yellowstonského národního parku.
Národní park Yellowstone o rozloze 9 000 km2 leží na severu Skalistých hor. Svůj název dostal podle místních hornin bohatých na síru – pod povrchem Yellowstonu totiž dřímá kaldera, největší supervulkán Severní Ameriky. Park byl založen v roce 1872 a je nejstarším národním parkem na světě. Yellowstone původně vznikl jako reprezentace divočiny a pro potěchu návštěvníků. Do té představy ale nezapadali predátoři, jakými jsou vlci, medvědi a pumy. Vlci byli systematicky hubeni a poslední z nich tu byl zabit v roce 1926. Národní park se tak na celých sedmdesát let ocitl bez vlků. Jejich nepřítomnost měla katastrofální dopad na ekologickou rovnováhu parku. Začala tu nekontrolovatelně růst populace losů a jelenů wapiti. Ti neměli v parku přirozené nepřátele a nepomohl ani jejich řízený odstřel. Přemnožená populace začala okusem likvidovat všechny stromy a keře a krajinu parku zdecimovala na step. V letech 1995 až 1997 bylo v Yellowstonu znovu vysazeno 41 vlků odchycených v Kanadě. Okamžitě začali redukovat obrovskou populaci kopytníků, až jejich počet snížili z dvaceti tisíc na současných šest až sedm tisíc, což je pro národní park přirozený počet. Dnes žije v Yellowstonském národním parku přibližně 100 vlků v jedenácti smečkách. Vlci vrátili celý zdejší ekosystém do rovnováhy.
Neovlivnili pouze faunu, ale také flóru. S menší mírou okusu tu začaly růst stromy, především osiky a vrby. Díky vrbám se objevili bobři, kteří svými hrázemi vytvářeli jezírka. Na nich profituje vodní ptactvo, obojživelníci a hmyz. Vlci odháněli kojoty, jejichž oblíbenou potravou byla novorozená mláďata vidlorohů. Jejich populace díky vlkům roste. Také na lišky a další zvířata zbývá více menších savců, které kojoti lovili.
Návrat vlků nakonec přispěl i k návratu medvědů do parku. Aby medvědi ve zdraví přežili zimní spánek a odchovali mláďata, musí se před zimou důkladně vykrmit, přičemž nejdůležitější složkou jejich letního a podzimního jídelníčku jsou lesní plody. Borůvky, střemcha, muchovník a zimolez tvoří až polovinu jejich stravy. Jenže přemnožení jeleni a losi většinu keřů v parku spásli. Když vlci jejich stavy zredukovali, porosty keřů plodících sladké bobule se obnovily. Medvědi se tak mohli vrátit ke své přirozené stravě a jejich populace začala vzrůstat.
Podobný příběh se odehrává i u nás, na Šumavě. Jelení zvěř tady pomáhá regulovat rys a před několika lety se sem vrátil i kdysi původní vlk. Oba parky jsou si podobné v tom, že i Šumava zažila cílené vyhubení velkých šelem. Na půli cesty mezi Borovou Ladou a Kubovou Hutí poblíž vrcholu Světlé hory byl 2. prosince 1874 zastřelen poslední šumavský vlk. Na místě byl na paměť této události postaven památníček, zvíře bylo vycpáno a dodnes je exponátem v loveckém zámečku Ohrada u Hluboké nad Vltavou. Od té doby Šumava vlčí populaci neměla. V posledních třech desetiletích se tu vlci objevovali, ale skutečně trvale jsou na Šumavě od roku 2015. O dva roky později tu poprvé v novodobých dějinách byla potvrzena reprodukce. Teprve časem se ukáže, jaký vliv tu návrat vlků bude mít na chování a početnost spárkaté zvěře.
Právě přemnožená spárkatá zvěř je podle Jaromíra Bláhy dalším problémem, který je nutné řešit. „Celkové škody způsobené přemnoženou spárkatou zvěří na lesích se odhadují na 7 miliard ročně. Škody způsobené zemědělcům přemnoženými divočáky jsou ještě vyšší. Poslední inventarizace škod způsobených přemnoženou spárkatou zvěří na lesích ukázala, že průměrně více než polovinu výsadeb zvěř sežere či vážně poškodí. U listnáčů a jedlí, které naše lesy nejvíce potřebují, je to ještě více – průměrně 64 %, ale na čtvrtině republiky jich přemnožená zvěř poničí skoro 100 %. Miliardy vynakládané na obnovu našich lesů končí jako krmivo přemnožených jelenů, srnců, jelenů sika a dalších,“ říká. Podle jeho slov samotní vlci problém přemnožené zvěře při jejich mnohonásobně vyšších stavech nevyřeší, to musí myslivci. Ale tam, kde vlci žijí, výrazně pomáhají. „Dnes, když potřebujeme obnovit pestré lesy s listnáči a jedlemi, vlky v krajině potřebujeme,“ myslí si expert na ochranu lesů z hnutí DUHA.
Z tohoto pohledu se funkční ohrady, které ochrání hospodářská zvířata, zatímco vlk může dál zastávat svou roli v ekosystému krajiny, zdají být řešením.
