Velká zelená zeď

Na začátku příběhu Velké zelené zdi byl jednoduchý plán, jak si poradit s velmi složitým problémem. Tím plánem bylo vysázet ze stromů Velkou zelenou zeď, která bude 16 kilometrů široká a 7 000 kilometrů dlouhá a bude protínat tucet zemí od Senegalu na západě až po Džibuti na východě. Problémem byla dezertifikace postupující napříč Afrikou. „Poušť se šíří jako rakovina,“ říká Abdoulaye Wade, senegalský prezident a také vlajkonoš projektu. „Musíme s ní bojovat. Proto jsme se také rozhodli do této titánské bitvy zapojit.“

Plán odsouzený k zániku

Objevilo se jen „pár“ problémů. Plán na zasazení stromů v Sahelu, vyprahlé savaně na jižní hranici saharské pouště, neměl žádnou šanci na úspěch. Finanční zdroje byly mizivé. Naděje na úspěch nebyla podložena žádnými vědeckými studiemi, natož výzkumy. Navíc to nebylo tak, že by se poušť rozšiřovala na jih, jako spíše že země nadměrným užíváním přicházela o půdu. Obrovské úseky navrhované „zdi“ byly neobydlené, což znamenalo, že tam nebude nikdo, kdo by se o sazenice staral.

Brzy poté, co začal Abdoulaye Wade myšlenku zelené zdi prosazovat, začala vědecká obec projevovat svůj nesouhlas. „Byl to ten nejhloupější způsob, jak v Sahelu obnovit půdu,“ prohlásil tehdy Dennis Garrity, odborný výzkumník ve World Agroforestry Centre. „Kdyby všechny stromy zasazené v Africe od počátku osmdesátých let dvacátého století přežily, vypadalo by to tam jako v Amazonii,“ přidává se Chris Reij, odborník na trvale udržitelné obhospodařování půdy z World Resources Institute, který v Africe pracuje od roku 1978. „Skutečnost je taková, že 80 procent, nebo dokonce ještě více zasazených stromů nepřežilo.“

Cesta farmáře

Chris Reij, Dennis Garrity a další vědci, kteří s africkou půdou přímo pracovali, věděli něco, co Abdoulaye Wade a ostatní političtí lídři nevěděli: že farmáři v Nigeru a Burkině Faso našli levný a účinný způsob, jak znovu ozelenit Sahel. Povedlo se jim to tak, že začali používat úplně jednoduchý způsob zachytávání vody a tou ochraňovat stromy, které přirozeně vyklíčily v půdě jejich farem.

A tak se myšlenka Velké zelené zdi začala pomalu měnit v program, který se soustředil na původní zemědělské techniky namísto vysazování lesa na okraji pouště. Africká unie a Organizace pro stravu a zemědělství Spojených národů tento přístup dnes označují za „hlavní africkou iniciativu v boji se znehodnocováním půdy, dezertifikací a suchem“. Je to k neuvěření, ale vypadá to, že Velká zelená zeď – anebo alespoň jakási její obdoba – funguje.

„Prostě jsme představu o Velké zelené zdi přesunuli z roviny, která byla nepraktická, do roviny, která je praktická,“ říká Mohamed Bakarr, vedoucí odborník na životní prostředí z organizace Global Environment Facility, která zkoumá pozitivní dopady projektů Světové banky na životní prostředí. „Není to fyzická zeď vysázená ze stromů, ale spíše mozaika nejrůznější způsobů péče o půdu, jejímž prostřednictvím nakonec dosáhneme toho, čeho jsme chtěli dosáhnout původní zdí. Stala se z toho metafora.“

Přeměna

Chris Reij nyní žije v Amsterdamu, ale v Sahelu začal pracovat v dobách, kdy půdu doslova odfoukávaly písečné bouře. Po mnoha letech se v létě roku 2004 vrátil do Nigeru a Burkiny Faso. Nevěřil svým očím. Tam, kde bývala obnažená, vyprahlá země zbavená půdy, se to zelenalo. Rychle se proto postaral o financování první z řady studií, které se zabývaly způsobem hospodaření ve vesnicích obou zemí. Na pomoc si přizval dalšího afrického veterána, Graye Tappana, geografa z amerického Geological Surveyʼs West Africa Land Use and Land Cover Trends Project. Při cestách letadly i auty z jedné vesnice do druhé byli okouzleni. Na zemi ve vesnici neviděli pro hustou zelenou vegetaci.

Během dvou let cestování po Nigeru a Burkině Faso viděli pozoruhodnou přeměnu, jež se v obou zemích odehrála. Stovky tisíc farmářů se uchýlily k velmi osobitému pojetí tradičních zemědělských metod a přeměnily celé plochy země v úrodnou půdu a díky tomu zabezpečili zásobování jídlem i palivem zhruba tři miliony obyvatel.

„Toto ozeleňování nám úplně uniklo, protože jsme nepoužívali dostatečně detailní satelitní zobrazování. Sledovali jsme obecné vzorce využívání půdy, ale stromy jsme neviděli,“ říká Gray Tappan. „Teprve když jsme začali dělat letecké snímky a průzkum polí, uvědomili jsme si, že se tu odehrává něco naprosto jedinečného: že krajina se tu skutečně úplně mění.“

Řešení spočívá v pomoci farmářům v tom, co už vlastně dělají, a v šíření osvěty. „Pokud chcete ozeleňovat, dělejte to rychle a efektivně a za rozumnou cenu. Jediný způsob je přirozená regenerace na farmách,“ říká Chris Reij ve své amsterdamské kanceláři. „Odevzdat zodpovědnost do rukou farmářů. Oni udělají to, co je v jejich nejlepším zájmu. Konvenční projekty tady nic nezmohou.“ Ještě si povzdechne, že to celé jde hrozně pomalu. Vzhledem k tomu, že populace Sahelu se za posledních dvacet let zdvojnásobila, by podle něho bylo potřeba mít ozeleňování hotové během deseti až patnácti let. „Když se ale podívám, čeho bylo v Sahelu za těch posledních dvacet let dosaženo, na to rozsáhlé ozelenění v Nigeru, Burkině Faso a Mali, jsem mnohem optimističtější, než když jsem v Sahelu začal pracovat v roce 1978.“