Díky projektům z OPŽP by to sovy u nás mohly mít snadnější

Spolek TYTO se problematice ochrany, hnízdní podpory a výzkumu některých druhů našich sov věnuje dlouhodobě. Vznikl v roce 2001, ale zakládající členové spolku se ochraně sov věnovali již předtím – přibližně od druhé poloviny osmdesátých let minulého století. „Téma projektu je nám tudíž velmi blízké,“ říká Karel Poprach, předseda spolku. „Jelikož máme k dispozici data týkající se populačního vývoje některých druhů sov za posledních zhruba dvacet let, víme, jak na tom jejich populace jsou a jaké faktory ovlivňují jejich natalitu i mortalitu.“ K myšlence zabývat se aktivní podporou ohrožených druhů tedy přirozeně zbýval jen malý krůček. Projekt, který z ní posléze vznikl, nesl název „Ochrana a podpora hnízdní populace sýčka obecného a sovy pálené v Ústeckém kraji s lokální působností projektu v jiných regionech České republiky“. „Tento poměrně dlouhý a komplikovaný název ukazuje, na které druhy sov byl projekt zacílen, a také to, že spádovým regionem projektu byl Ústecký kraj,“ přibližuje Karel Poprach projekt, jehož vznik sám inicioval. Zkušenosti s žádáním o dotace spolek TYTO měl, a to z OPŽP i z jiných zdrojů. Při přípravě projektu proto mohli vycházet z vlastních zkušeností a dobré znalosti soví problematiky. Projektovou dokumentaci pro spolek zpracovali kolegové ze ZO ČSOP Pomoraví.

Nebylo to úplně snadné

Celý proces podání a následné administrace žádosti do OPŽP hodnotí Karel Poprach jako ne úplně snadný. „Administrace celého projektu zabere i stovky hodin práce,“ říká a pokračuje: „Měli jsme zkušenosti ze dvou předcházejících projektů, a tak jsme se ve webovém prostředí Bene-fillu již lépe orientovali. Jelikož byl náš projekt realizován na řadě lokalit a na stovkách pozemků, domníval jsem se, že čísla parcel půjdou z již vytvořené datové struktury v excelové aplikaci jednoduše nakopírovat, ale nešlo to. Každou parcelu jsme museli zadávat znovu ručně.“ V současném webovém prostředí žádosti se čísla parcel již neuvádějí, což Karel Poprach považuje za výhodu. „Na druhou stranu je z mého pohledu současné webové prostředí žádosti méně přehledné a méně intuitivní,“ předkládá svůj názor.

Desítek povolení už nebylo potřeba

Podkladů, které bylo k žádosti potřeba doložit, bylo kromě projektové dokumentace celá řada. Jednalo se o standardní dokumenty. „U předchozích dvou žádostí z OPŽP, kdy jsme projekty realizovali v lesích, bylo podle podmínek pro žadatele nutno zajistit pro celou oblast realizace projektu stanovisko orgánu státní správy, které dokládá soulad navrženého opatření – v tomto případě projektu – s územně plánovací dokumentací pro opatření v oblastech dané podpory, které nepodléhají vydání územního rozhodnutí ani stavebního povolení. Kromě toho jsme museli zajistit stanovisko orgánu státní správy i z pozice obecních úřadů obce s rozšířenou působností, které rovněž dokládá soulad projektu s územně plánovací dokumentací – v našem případě se jednalo o desítky vyjádření,“ vzpomíná Karel Poprach. Na základě této zkušenosti spolek před podáním žádosti na projekt ochrany hnízdišť sýčka obecného a sovy pálené zajišťoval tato stanoviska i pro jeho realizaci. I v tomto případě šlo o desítky vyjádření. „Před podáním žádosti jsme se dozvěděli, že došlo ke změně podmínek a tato vyjádření již nejsou pro obdobné projekty SFŽP vyžadována,“ konstatuje Karel Poprach. Spolupráce na projektu se SFŽP a ostatními subjekty pak podle jeho slov probíhala bez větších problémů.

Zpracování projektové dokumentace projektu na ochranu a podporu hnízdní populace sýčka obecného a sovy pálené byla zahájena v březnu 2009 a ukončena o tři a půl roku později, samotná realizace byla ukončena v prosinci 2015.

V rámci projektu se monitoroval výskyt sov i věšely budky

Na realizaci projektu se spolupodílelo více odborníků, ať již ze spolku TYTO, nebo ze strany dodavatele, který realizoval část aktivit projektu v terénu. „Vzhledem k objemu pořizovaných dat v terénu, rozsahu projektu a výstupům projektu pracovali na realizaci projektu kromě biologů i informatikové, konkrétně programátor a správce projektového webu,“ vypočítává Karel Poprach.

Z dotace OPŽP pak byla hrazena realizace hned několika aktivit projektu. „Nejdříve jsme provedli rozsáhlý monitoring výskytu obou druhů těchto sov v cílových oblastech, a to v rámci aktivity monitoring stavu před realizací projektu,“ vzpomíná Karel Poprach. „Monitoring jsme realizovali akustický – pomocí digitálních záznamníků, které byly instalovány na vhodném místě a zaznamenávaly všechny hlasové projevy, nejen sov, v průběhu jedné nebo i dvou nocí,“ popisuje dále. Nahraná data byla následně zpracována a vyhodnocena. Druhou variací akustického monitoringu byl noční odposlech hlasových projevů sov na vybraných lokalitách, někde i za pomoci hlasové provokace. „Další metodou byl vizuální monitoring, kdy jsme vyhledávali pobytové stopy sov – vývržky, peří a podobně,“ pokračuje předseda spolku. Další aktivitou byla výroba a instalace 280 hnízdních budek pro sýčka obecného a 98 hnízdních budek pro sovu pálenou s důrazem na bezpečnost těchto hnízdišť před predátory. „V dalším roce následovaly kontroly instalované sítě hnízdních budek a vyhodnocení výsledků a efektu projektu. Několik aktivit bylo realizováno i v rámci propagace projektu.“

 Plošný záběr projektu byl velmi rozsáhlý

Spádovou oblastí projektu byl – jak název vypovídá – Ústecký kraj, ve kterém se nachází ustupující či fluktuující populace obou druhů sov. Celý projekt byl realizován na území osmi krajů: Jihočeského, Jihomoravského, Karlovarského, Moravskoslezského, Olomouckého, Středočeského, Ústeckého a Zlínského, ve správním obvodu 55 obcí s rozšířenou působností, v 258 katastrálních územích a na 378 parcelních číslech. „Z těchto údajů je patrné, že projektová příprava, realizace projektu i zpracování výstupů z něj bylo poměrně náročné. Bohužel je to tak u většiny našich projektů,“ poukazuje Karel Poprach na to, s čím se ochránci naší soví populace potýkají. „Současně jsme byli nuceni zajistit písemné souhlasy vlastníků hospodářských objektů, do kterých byly hnízdní budky pro sovy instalovány, a to se jednalo řádově o stovky vlastníků,“ dodává ještě. Aby toho nebylo málo, zažádal spolek před realizací projektu – vzhledem k jeho plošnému záběru – o devět výjimek orgánů ochrany přírody z ochranných podmínek obou druhů sov podle příslušného zákona, přičemž všechny dané výjimky každoročně administrují.

Práce se sovami přináší i mnoho lidských příběhů

Práce se sovami ale neznamená jen setkávání se s těmito krásnými tvory. „Každodenně se setkávám také s lidmi a za dobu, co se sovám věnuji, mám samozřejmě množství příběhů, které mi utkvěly v paměti,“ vypráví Karel Poprach, předseda spolku TYTO. „Během realizace jednoho z projektů na ochranu sovy pálené proběhla i návštěva dvou pracovníků britské organizace, která projekt podporovala, a v rámci ní i kontrola projektu v terénu. Navštívili jsme několik farem a při kontrole jedné lokality za námi přišel její podnapilý samozvaný správce a tvrdil, že to tam hlídá. Vysvětlil jsem mu, o co jde a že jsme telefonicky domluveni s majitelem na kontrole objektu a hnízdní budky. To mu ale nestačilo, a když jsme přes jeho žádost neodjeli, odešel se slovy, že si jde pro pušku. Pracovníci z Anglie chtěli vědět, o čem jsme hovořili, a tak jsem jim vše podstatné přeložil. Jednomu z nich ztuhl obličej a zatvářil se dost vyděšeně. Vnitřně jsem nepochyboval, že jde o recesi ze strany ,správceʻ, i když jeden samozřejmě nikdy neví. Nakonec vše dobře dopadlo, náš ,správceʻ se vrátil beze zbraně a měl radost, když jsme mu ukázali sovu pálenou. Posléze naléhal na naše hosty, aby s ním šli do ,strážníʻ maringotky na slivovici. Jeden z nich jeho pozvání přijal a kromě štamprle kořalky tam jako dárek obdržel i rozbité a zaprášené kapesní zrcátko. Teprve pak brali naši hosté celou příhodu s úsměvem a myslím si, že si ji pamatují dodnes, stejně jako já. Po nějaké době mi volali z britského velvyslanectví v Praze, že projekt vybrali ke zhlédnutí i pro ministra životního prostředí Velké Británie, který byl v té době v Česku na návštěvě. Nakonec z tohoto setkání ale sešlo, neboť se pan ministr musel vrátit předčasně domů,“ vzpomíná Karel Poprach po letech na úsměvný zážitek a vypráví dál.

„Na Znojemsku při kontrole jedné z farem nám její vedoucí zajistil pracovníka, který s námi měl odjet odemknout jeden objekt nacházející se v jiné vesnici. Čekali jsme na něj venku před kanceláří, a když vyšel ven a nasedl do auta, jeli jsme za ním. Následně onen zaměstnanec zastavil asi na třech místech, mimo obec i v další obci, a my udělali vždycky totéž. Po čtvrté zastávce vyskočil z auta a zakřičel: ,Hoši, co chcete?ʻ Když jsem si jej prohlédl zblízka, bylo zřejmé, že to není ten, za kterým jsme měli jet, a omluvili jsme se. Vrátili jsme se na farmu, kde na nás ten ,pravýʻ zaměstnanec trpělivě čekal.“

Vyprávět by se dalo dlouho. „V Božicích na Znojemsku jsem také kontroloval soukromou stodolu, kde paní domácí nedaleko pod hnízdem sovy pálené sušívala prádlo. Sovy se na hnízdišti vyznačují četnými pobytovými stopami, jako jsou vývržky, stříkance a podobně, což objekt znečišťuje. Ptal jsem se paní, jak to řeší, když jí sovy při výletu z hnízda pokálí prádlo. Odpověď zněla lakonicky: ,Tak jej vyperu znova.ʻ Přestože lidé jsou k sovám většinou tolerantní, tento přístup považuji za vrchol tolerance,“ vzpomíná obdivně.

Ne všechny vzpomínky jsou ale veselé. „Vzpomínám si samozřejmě i na smutné příhody. Nemalá část lidí, se kterými jsem se roky potkával při zajišťování vstupů do objektů, již nežije. Pamatuji si na lidi, kteří si na svůj život sáhli dobrovolně, i třeba na zaměstnance jedné farmy na Mělnicku, který se utopil během velké povodně v roce 2002.“

Díky projektu se u nás bude sovám hnízdit bezpečněji

Hlavním přínosem projektu je podle Karla Popracha to, že se spolku podařilo nabídnout sovám vhodná a bezpečná hnízdiště a dlouhodobě tak zvýšit potenciál pro jejich reprodukci. „V rámci monitoringu sov jsme získali cenná data o aktuálně obsazených lokalitách oběma druhy sov. Například sýčka obecného jsme zaznamenali na 41 lokalitách a sovu pálenou na 95 lokalitách. Bezprostředně v následujícím roce byla část budek oběma druhy sov obsazena a sovy v nich hnízdí každoročně,“ vypočítává úspěchy projektu. „Myslím si, že velký kus práce jsme udělali v rámci propagace projektu, kdy se vydaná publikace dostala k cílovým skupinám a splnila svůj osvětový účel. Stále také běží webové stránky projektu, kde lze zhlédnout četné videozáznamy z průběhu hnízdění obou druhů sov a bohatou fotodokumentaci projektu,“ doplňuje ještě. „Realizaci projektu proto hodnotím jako úspěšnou. Moje poděkování patří vlastníkům hospodářských objektů za to, že umožňují sovám, aby v jejich objektech hnízdily, a nám umožňují vstup do těchto objektů, a současně i donorům nejen tohoto projektu za finanční podporu aktivit vedoucích k ochraně a podpoře našich sov.“

V současnosti má spolek TYTO podánu žádost do OPŽP na realizaci projektu „Ochrana a podpora hnízdní populace motáka lužního v Jihomoravském kraji“. „Je zde ale nejasnost ve věci veřejné zakázky, která se aktuálně řeší, tak uvidíme, jak to dopadne a zda bude projekt realizován,“ zamýšlí se předseda spolku Karel Poprach.