Oskeruše v Oskořínku
Historický vývoj alejí začíná u pěšin existujících od nepaměti. K významnému rozvoji a zahušťování sítě cest a místních spojnic, zajišťujících komunikaci mezi vesnicemi a panstvími, docházelo od třináctého století, tedy v průběhu středověké kolonizace. Tehdy u nás vyrostl velký počet dvorců, dědin i nejstarších měst, která posouvala trvalé osídlení z centra země do tehdy neprůchodných a nevyužívaných oblastí vrchovin a pohraničních hor.
Doba panování Karla IV. je pro krajinu mimořádně významná. Rozkvět našich zemí je dán nárůstem počtu obyvatelstva, zakládáním nových dvorů, vsí a měst, rozmachem dolů, hutí, ale i zakládáním vinic, zahrad a chmelnic. Karel IV., který trávil mnoho času na cestách a dobře znal jejich vojenský a komunikační význam a systém, začal zavádět silné cesty – silnice.
Renesanční život šlechty, která přesídlila z hradů do pohodlnějších zámků, vedl ke zkrášlení krajiny a spolu se zakládáním letohrádků vznikaly první aleje.
Ve druhé polovině sedmnáctého století ovládl architekturu barokní sloh. Příjezdové cesty s alejemi dodávaly zámkům a panským sídlům velkoleposti. Také „církevní krajinářství“ utvářelo krajinu množstvím poutních míst s kostely, kaplemi a křížovými cestami zvýrazněnými liniemi alejí.
Na „panskou“ krajinnou architekturu navazovalo „lidové krajinářství“ s kapličkami, křížky a božími mukami doprovázenými stromy. Venkovské aleje vedly k mlýnům, kovárnám, bělidlům a valchám. Cesty s alejemi propojily vesnice a stavení s krajinou v jeden celek.
V přípisu z roku 1752 je uložena povinnost sázet stromy u nových císařských silnic z důvodů hospodářských, estetických, orientačních a bezpečnostních. Nejvíce alejí vzniklo za vlády Marie Terezie a Josefa II., kdy se začaly vysazovat také ovocné aleje. Měly chránit cestující před slunečním žárem a pochodující vojska před spatřením a zásobovat je ovocem.
Na přelomu osmnáctého a devatenáctého století přišla z Anglie nová krajinářská tvorba, která se po francouzském stylu formální zahrady odcizené přírodě vrací zpět k estetice přírodě blízké krajiny. Zbořily se středověké hradby, ostrá hranice mezi městem a krajinou zmizela. Novým prvkem se staly pyramidální topoly vysazované podél silnic za Napoleonova tažení Evropou – to pro jejich rychlý růst, nezvyklý tvar a velikost usnadňující orientaci.
V polovině devatenáctého století pokračovala dostavba císařských silnic a bylo započato s vedlejšími, nestátními silnicemi. Zákon nařídil podél nich sázet aleje, obzvláště stromy ovocné a moruše. Výsadba ovocných stromů u silnic se rozmáhala, zatímco aleje vysazené v období baroka zestárly a některé byly vykáceny nebo ustoupily úpravám silnic. Šíření ovocných stromořadí pak pokračovalo i ve dvacátém století, hlavně kvůli využití plodů.
Praktické dědictví
Aleje jsou naším přírodním i kulturním dědictvím, otiskem v duši i výsledkem naší lidské praktičnosti. A tak je naše země protkána tisíci kilometrů silnic, silniček a polních cest. Většinu z nich lemují stromořadí. Tak tomu bylo od nepaměti. Aleje jsou svědectvím promyšleného komponování krajiny s naplněním estetických ambicí tehdejších elit, ale i šetrného přístupu venkovského lidu k okolnímu prostředí.
Stromy v zemědělské krajině, ať už samostatně stojící, skupiny, remízky, či zformované v aleje, jsou významné pro rostliny, živočichy i člověka.
Na stromech mohou ptáci odpočívat, hnízdit i z nich vyhledávat a lovit svou kořist, kterou jsou hmyzí škůdci i hlodavci, a vlastník pole tak má zcela zdarma zajištěnu biologickou ochranu úrody. Možnost využití stromů v krajině je pro ptáky mnohdy životně důležitá. V dnešní kulturní krajině pro ně není dostatek míst k odpočinku a oni často usedají například na sloupy elektrického vedení, na nichž může snadno dojít k jejich úrazu či usmrcení. Odhaduje se, že jen v Česku za rok na sloupech a drátech elektrického vedení zahyne nebo se zraní až několik desítek tisíc ptáků.
Stromy, které na sebe navazují ve stromořadích, fungují jako velmi účinný a využívaný biokoridor pro řadu druhů živočichů. Mnoho zvláště menších živočichů od ptáků až po hmyz nerado překonává dlouhé vzdálenosti, jako jsou třeba dlouhé lány polí, kde se nemají možnost okamžitě ukrýt před predátorem, a přemisťují se raději kratšími přelety mezi stromy. Stromořadí tak nasměrují hmyzožravé ptáky i dravce přímo tam, kde jsou nejvíce potřeba a kde se mohou vypořádat se škůdci.
Jednou z nejpodstatnějších funkcí stromů v krajině je jejich schopnost zabránit erozi půdy, která je v současné době jednou z velkých hrozeb pro zemědělskou krajinu. Stromy navíc zadržují v místě vodu a udržují tak stabilní vodní režim a mikroklimatické podmínky. V lokalitách bez stromů dochází k velkým teplotním výkyvům, zvyšuje se větrná eroze a vodní režim je kvůli odvodu vody z krajiny narušen, což může mít alarmující důsledky ve snižování výnosů zemědělských plodin i v jejich kvalitě.
Přesto byla v období po druhé světové válce řada stromořadí vykácena kvůli rozšiřování silnic, vyvolanému nárůstem automobilového provozu. Zbývajícím alejím nikdo nevěnoval potřebnou péči a nová stromořadí se vysazovala jen málo. V roce 2006 začaly krajské správy silnic, které ošetřují silnice II. a III. třídy, ve všech krajích plošně kácet aleje. Stejná situace se opakovala v zimě 2008.
V posledních letech se ale trend obrací a vztah k alejím se narovnává. Z mnoha dobrých důvodů se stará stromořadí obnovují a nová vysazují. A to se stalo i v Oskořínku na Nymbursku. Důvody k tomu byly historické i „poetické“.
„Podle historických pramenů se dle jedné z více variant jmenuje naše obec Oskořínek po dřevině nazývané oskeruše neboli oskoruše, která zde prý hojně rostla,“ uvádí starostka Oskořínku Dana Ottová.
Oskeruše je největší a nejplodnější ovocná dřevina v celé Evropě a v posledních letech se opět vrací k vinohradům a polním cestám. Lahodné plody oskeruše a jejich léčivé účinky znali už staří Římané. Plody se zpracovávají na ovocný čaj, marmelády, mošty, tinkturu z pupenů, která blahodárně působí na křečové žíly, a především pak na léčivou pálenku oskerušovici. Již za Rakouska-Uherska a později za první republiky ji skupovali věhlasní lékaři a konzumovali ji coby „elixír pro vnitřnosti a zažívání“. Oskerušovice napomáhá předcházet trávicím problémům a odstraňovat je, reguluje a čistí mízní a krevní systém, upravuje nízký tlak a v současné době je prý vhodná k prevenci některých civilizačních chorob. Ale nejjednodušší a také nejzdravější způsob užívání je jíst zralé, měkké krémovité plody čerstvé.
Inspirace přišla ze Slovácka
U nás jsme se s oskeruší před oskořínským projektem setkávali jen na území jižní Moravy a Slovácka. Odtamtud přišla inspirace vysadit oskeruše také na Nymbursku.
„Právě za těmito stromy jsme se vydali před několika lety s tělovýchovnou jednotou Sokol Oskořínek do obce Tvarožná Lhota, kde mají oskerušové muzeum a pořádají Slavnosti oskeruší,“ vzpomíná Dana Ottová. „Z tohoto muzea nemůžete odejít s prázdnou, a proto někdo zakoupil pálenku, druhý zase sazenici stromu a tím vznikl počinek, že bychom v naší obci opět obnovili výsadbu,“ popisuje. Myšlenka vysázet zde alej oskeruší byla na světě. „Prosazovala jsem tento nápad v zastupitelstvu obce a po schválení jsme uskutečnili výběrové řízení na zhotovení projektové dokumentace,“ rozvádí Dana Ottová okolnosti, které vedly ke vzniku projektu.
Projekt dostal název Obnova alejí a založení oskerušového sadu v obci Oskořínek. Při jeho realizaci bylo vysazeno celkem 282 stromů; 219 z nich na třech polních cestách a oskerušový sad o 63 stromech založený na ploše 4 028 m2 a travně-bylinné porosty založené na ploše 5 960 m2. Návrh počítal i s ošetřením stávající vegetace – s probírkami, zdravotními řezy, udržovacími řezy a dalšími. „Už v přípravném čase projektu jsme museli změnit druh pozemku, na kterém měl být sad vysázen, z orné půdy na sad. Projekt musel být zároveň v souladu s naším územním plánem. Též bylo nutné rozhodnutí Odboru životního prostředí a zemědělství Krajského úřadu Středočeského kraje a závazné stanovisko ve věci obnovy alejí a založení oskerušového sadu v obci Oskořínek. To přišlo dne 9. března 2018. K projektu bylo nutné i biologické posouzení projektu, a to jako hlavní podklad k žádosti o podporu z OPŽP, prioritní osa 4,“ vypočítává Dana Ottová. „Po rozhodnutí o poskytnutí dotace v roce 2018 jsme na podzim uskutečnili výběrové řízení, z něhož vzešla realizační firma,“ popisuje standardní postup při realizaci projektu.
V projektu byla zakomponována i následná péče na dobu tří let, a tak je jeho ukončení plánováno na listopad letošního roku.
„Byla to naše úplně první zkušenost s dotací z OPŽP, a jelikož byla velice úspěšná, tak jsme v následujícím roce žádali o další projekt pod názvem Revitalizace intravilánové zeleně v obci Oskořínek, kde jsme byli též úspěšní – projekt je již uskutečněn a probíhá následná péče,“ uzavírá Dana Ottová prozatím příběh oskořínských projektů.
