Projekt pomohl ledňáčkům

V roce 2002 postihly celou naši zemi povodně, které kromě materiálních škod významně ovlivnily i vodní toky. „Přes všechna negativa tyto povodně přinesly i něco pozitivního a tím byl vznik obrovského množství břehových nátrží, které k hnízdění potřebuje ohrožený druh ptáka ledňáček říční,“ říká Václav Kovář. „I díky tomu začala růst hnízdní populace tohoto druhu,“ dodává.

Bohužel pro ledňáčka ale o břehové nátrže nestáli majitelé pobřežních pozemků a správci vodních toků, a proto začali jednotlivé nátrže postupně zasypávat lomovým kamenem, aby je stabilizovali. Další nátrže prošly přirozenou erozí a sukcesí a zarostly břehovými porosty.

Během několika let po tehdejších povodních tak většina těchto lokalit zanikla, ledňáčci opět ztratili svá hnízdiště a zůstali jen na nejstabilnějších lokalitách. „Naše organizace se mapováním hnízdního rozšíření ledňáčka v jihozápadních Čechách věnovala dlouhá léta, a tak jsme se rozhodli, že mu trochu pomůžeme,“ vypráví Vácav Kovář. V roce 2009 se do toho s Nepomuckým ornitologickým spolkem pustili a začali připravovat projekt, který měl ledňáčkům připravit lepší podmínky k hnízdění.

Projekt Alcedo

Výzkumu a monitoringu populací ledňáčka říčního a skorce vodního v jihozápadních Čechách se Nepomucký ornitologický spolek věnuje už od roku 2004 v rámci jiného projektu. „Jeho cílem je mít stále aktuální přehled o silně kolísající populaci ledňáčků říčních a skorců vodních ve sledované oblasti,“ přibližuje Václav Kovář projekt Alcedo. „Máme přehled o hnízdištích obou druhů, a tak je můžeme účinněji chránit před zničením při úpravách vodních toků, neboť průběžně poskytujeme správcům vodních toků získaná data. Navíc se účastníme správních řízení, která se týkají zásahů do vodních toků.“ V hnízdním období pak sledují hnízdní úspěšnost a provádějí kroužkování hnízdních párů a jejich mláďat. „Následně díky našim odchytům a zpětným hlášením zjišťujeme podrobnosti z jejich života. Sledujeme i etiologii těchto druhů, potravu a další podrobnosti jejich života,“ popisuje Václav Kovář.

Projekt zrealizovali sami členové spolku

Na projektu zlepšení hnízdních podmínek pro ledňáčky a skorce, který spolek realizoval v roce 2009, se podílelo několik jeho členů. Nejdříve strávili obrovské množství času objížděním vytipovaných lokalit, ručně šetrně obnovovali břehové nátrže například tím, že odstraňovali osypové kužele, vegetaci a podobně. „Na několika místech jsme nainstalovali budky pro ledňáčky a polobudky pro skorce,“ vypráví Václav Kovář. Z těchto podkladů pak ve spolku vycházeli při přípravě projektu.

Samotná realizace projektu trvala zhruba jeden rok. V jejím rámci členové spolku objížděli jednotlivé lokality a upravovali je. Umělé nory a úpravy břehů prováděli v oblasti jihozápadních Čech na vodních tocích Úhlavě, Úslavě a jejich přítocích i na částech řek Mže, Radbuzy, Berounky i Otavy a jejích přítoků – Lomnice a Březového potoka. „Celkem šlo o 615 kilometrů vodních toků. Úpravy jsme na těchto tocích prováděli na více než padesáti lokalitách, tedy v průměru na každých dvanácti kilometrech toku,“ upřesňuje Václav Kovář.

Cesta k uskutečnění projektu byla trnitá

Samotné zpracování žádosti o dotaci bylo podle slov Václav Kováře poměrně intuitivní, nejnáročnější bylo dát dohromady veškeré podklady a přílohy. „Ne vše se nám podařilo včas získat, a tak se před samotným podáním projektu dělaly ještě úpravy a některé lokality se z projektu na poslední chvíli vyřazovaly,“ vzpomíná. „Museli jsme doložit souhlasy správců vodních toků, což byla sranda. Daleko horší bylo získat souhlasy vlastníků pozemků,“ popisuje. V případě, že byl majitelem stát a právo hospodařit měl správce toku – Povodí Vltavy nebo tehdejší jednotlivé zemědělské a vodohospodářské správy – nebylo těžké souhlas získat. „V případě, že byl vlastníkem stát a správcem například Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, docházelo k převodům správcovství na Povodí Vltavy. To byl zdlouhavý proces, a než povodí získalo pozemky do své správy, bylo pozdě na to, aby byly začleněny do projektu,“ vysvětluje administrativní komplikace procesu podávání žádosti o dotaci předseda Nepomuckého ornitologického spolku Václav Kovář.

Samotná administrace od podání žádosti do zahájení realizace nakonec trvala téměř rok. Předchozí zkušenosti s žádáním o dotaci neměli před projektem ve spolku příliš velké. „Předtím jsme žádali maximálně o malé granty z prostředků kraje a podobně. Toto byla naše první větší akce a spolu s projektem Revitalizace sídelní zeleně v Nepomuku to byly naše dva první projekty podané do OPŽP. Srovnávat náročnost přípravy žádosti o dotaci z OPŽP a z Plzeňského kraje samozřejmě nelze,“ konstatuje. Spolupráce se všemi, kdo se na projektu podíleli, byla ale podle jeho slov dobrá.

Ledňáčci i skorci mohou hnízdit na více místech

Hlavním přínosem projektu bylo podle Václava Kováře to, co ve spolku čekali: zvýšení hnízdních možností pro ledňáčky říční a skorce vodní. „Ptáci toho následně využili a tím došlo ke zvýšení početnosti těchto druhů ve sledované oblasti,“ hodnotí Václav Kovář přínos projektu několik let poté, co se uskutečnil. „Správci vodních toků díky projektu získali ucelený přehled těchto lokalit a při případných úpravách vodních toků pak měli dopředu představu o možné kolizi s hnízdišti těchto ptáků,“ připomíná.

Podklady získaly i jednotlivé odbory životního prostředí v dotčených obcích s rozšířenou působností, které se v případě zásahů do vodních toků a úprav břehu vyjadřovaly a tyto akce povolovaly.

Ledňáček říční je jedním z našich nejpůvabnějších ptáků

Ledňáček je velmi výrazně zbarvený pták s oranžovým bříškem a modrým hřbetem, křídly a temenem. Výrazným znakem je také jeho nápadně dlouhý zašpičatělý zobák. Pro krásné pestré zabarvení se ledňáčkovi přezdívá „létající drahokam“.

Obývá celou Evropu od Španělska až na sever po Skotsko a Skandinávii, ale s výjimkou Islandu, zato na něj můžeme narazit i v severní Africe. Jeho rozšíření pokračuje na východ až k Japonsku nebo na jihu k Šalamounovým ostrovům.

Ledňáček žije po většinu roku samotářsky a nesmlouvavě si střeží své teritorium. Na hnízdišti vyžaduje klidné, čisté a na ryby bohaté vody s dostatkem míst, na nichž může sedět jako na čekané, a svislou písečnou, sprašovou nebo rašelinnou stěnu, do níž si vyhrabává hnízdní noru. Protože ve střední Evropě jsou řeky na mnoha místech silně znečištěny odpady či v důsledku jejich regulací mizí vhodné potravní biotopy i vhodné stěny pro hnízdění ledňáčků, jejich stavy neustále klesají. Protože se však ledňáčci za příhodných podmínek silně rozmnožují, mohou se ztráty během několika let nahradit, pokud k tomu mají vhodné podmínky.

Ledňáčci se živí zejména menšími rybami do velikosti 12 cm: vrankami, pstruhy, štikami, tloušti a jinými kaprovitými rybami. Kromě ryb požírají i obojživelníky, hmyz a korýše. Ledňáček ztrácí rychlým létáním hodně energie, denně proto musí spořádat takové množství potravy, které se vyrovná celým 60 % jeho celkové hmotnosti. Na kořist většinou číhá vsedě na větvi visící nad vodou a v případě, že se v okolí žádné vhodné větve nenacházejí, vyhlíží ji za třepotavého letu nad hladinou. Pokud kořist spatří, vrhá se rychlým střemhlavým letem pod vodní hladinu, uchopí ji do zobáku a poté se vrací na svou pozorovatelnu. Pod vodou má oči otevřené, ale chráněné jemnou blankou, kvůli které nevidí a spoléhá se pouze na dotek. Ulovenou potravu následně zabije údery o větev a polyká ji hlavou napřed, aby se neporanil o rybí šupiny a ploutve. Při lovu se může potopit i jeden metr pod vodní hladinu, ale jeho úspěšnost je velmi nízká: jen přibližně každý desátý pokus je úspěšný. Nestravitelných zbytků, jako jsou kosti, se několikrát denně zbavuje v podobě malých šedých vývržků.

Ryby je možné lovit po celý rok, a tak ledňáček začíná hnízdit velmi brzy, někdy už v dubnu. Doba pro hnízdění je vždy zvolena tak, aby po vylíhnutí mláďat byl ve vodě dostatek rybího potěru. Nejraději obsazuje své loňské hnízdní dutiny a v případě, že to není možné, začne párek ledňáčků za třepotavého letu odklovávat částečky země, později zem vyklovávají zobákem a vyhrabávají tak, aby hnízdící pták bez potíží viděl ven. V jedné snůšce bývá 6–7 vajíček na vyhrabané zemi, časem se však vytvoří práškovitá podložka z rybích šupinek a kostiček, které ptáci vyvrhují jako vývržky. Na vejcích sedí oba rodiče 18–21 dnů. Zpočátku krmí mláďata rybkami dlouhými asi jeden centimetr, později i rybkami až osmicentimetrovými. Mladí ledňáčci vyletují po 23–27 dnech. Zpočátku se ještě nedovedou vrhat za potravou do vody a rodiče je ještě nějaký čas musejí krmit. Jakmile se osamostatní, rozletí se. Rodiče pak nezřídka hnízdí ještě podruhé, a bylo pozorováno dokonce i trojí hnízdění v roce.

Skorec vodní je mezi naším ptactvem opravdová zvláštnost

Skorec vodní je nápadným a nezaměnitelným druhem. Dosahuje přibližně velikosti kosa, má kaštanově hnědou hlavu, tmavohnědě zbarvený vrch a rezavohnědý spodek těla, na kterém vyniká velká bílá náprsenka. Nejraději přebývá u prudce tekoucích horských potoků.

Skorci přeletují velmi rychle, přímočaře a často těsně nad vodní hladinou, posedávají na kamenech uprostřed řek a potoků. Především se však neúnavně vrhají do tekoucí vody a po chvíli vyletují o řádný kus níže po proudu. Vše bez ohledu na roční období – od jara do zimy, kdy přesuny skorců ve vodě pod ledem působí na pozorovatele obzvlášť působivě. Schopnost potápět se je mezi pěvci ojedinělá.

„Skorce dlužno považovati za opravdovou zvláštnost mezi naším ptactvem, neboť spojuje v sobě vlastnosti pěvců s dokonalými potápěči. Ano, on ještě tyto předčí v obratnosti, lehce plove, běhá a lítá pod vodou, nejen klidnou, nýbrž i bystře tekoucí, bouřlivě proudící vodou horských bystřin. Proto zasluhuje obdivu, že bez potřebných pomůcek, to jest bez blan plovacích, tak lehce a hbitě plove. […] Zpěv u skorce hraje zcela zvláštní a vynikající roli; zpívá si totiž při všem, cokoli dělá. V noci za úplné tmy si často prozpěvuje tichounce jako ,ze spaníʻ jednotlivé strofy svojí písně. Zpívá koupaje se, zpívá při okřínu se žírem, se zpěvem ,na rtechʻ vrhá se v boj se sobě rovným, zpívaje odbývá svou toilettu a za zpěvu loučí se se světem.“ (Karel Kněžourek: Velký přírodopis ptáků, 1910)

Skorci mají velmi husté peří, které zajišťuje tepelnou izolaci těla při potápění v ledové vodě i při postávání na sněhu za velmi nízkých teplot. Peří je navíc „nepromokavé“, pravidelně promazávané tukem z velké žlázy při kořeni ocasu, takže voda se z něj skutálí hned po vynoření.

V hluboké vodě plavou skorci s pomocí křídel a nohou, po dně vodních toků jsou schopni i chodit. Potápějí se již od 28. dne života, bez problémů dosáhnou hloubky 130 (maximálně 150) centimetrů a výjimečně mohou pod vodou vydržet až 30 vteřin.

Hnízdo skorců připomíná mechovou kouli s bočním vletovým otvorem. Skorci si stavějí svá hnízda na břehových skalách podél vodních toků, v březích mezi kameny nebo kořeny stromů, běžně i na různých stavbách doprovázejících vodní toky.

Časté je hnízdění v polobudkách nebo na umělých podložkách umísťovaných nejčastěji pod mosty nebo na břehovou regulaci. Oblíbeným prostředím, kde se skorcům daří, jsou rychle tekoucí čisté vodní toky bohaté na kyslík, takové, které mají kamenité dno a přirozené břehy. Dává přednost vyšším polohám a většinou schází v nížinách podél Labe a Vltavy či v rybničních oblastech jižních Čech a jižní Moravy.

Mláďata krmí oba rodiče, ale jejich podíl nemusí být vyrovnaný. V průměru jsou mláďata krmena 8–17krát za hodinu a 300–600krát za den.

Během dne stráví skorci přibližně polovinu času sběrem potravy, které zkonzumují až 80 gramů denně. Potápějí se až 12krát za minutu a ve vodě tráví 2–7 vteřin.

Kroužkování prozradilo, že skorci jsou peciválové. V České republice jsou ptáci kroužkováni více než 70 let. Za tuto dobu bylo odchyceno téměř 15 000 skorců. Každý dvacátý z nich (5,3 %) byl znovu kontrolován, v drtivé většině (93 % případů) na stejném místě.

Skorce vodního nejvíce ohrožuje změna či úplná likvidace vhodného hnízdního prostředí. Důsledkem regulace vodních toků, budování zavlažovacích systémů nebo vodních elektráren je často výrazné zpomalení rychlosti proudění nebo až dramatický pokles průtoku vody říčním korytem. Podobný vliv má i velkoplošné odlesňování na březích toků. Vážným nebezpečím je také znečištění vody, následované snížením potravní nabídky.