Tůně vrací lesům vodu a s ní život
„Lesní pozemek patřil mému dědovi,“ začíná vyprávět Jaroslav Kadlec. Řeč je o pozemku, který byl před uskutečněním projektu podmáčený vodou přepadávající z nebeského rybníka ležícího nad ním. „Děda tu vysázel jasany, které tu rostly až do roku 2003. Pak je napadla houbová choroba a bylo nutné je pokácet,“ vrací se k historii rodinného lesa.
Poté tu s rodinou vysazovali smrky, olše a další stromy, ale žádný z nich neměl šanci na přežití. „Vždycky je zničila černá zvěř, ať už okusem, nebo vyrýpnutím,“ konstatuje Jaroslav Kadlec. „Tehdy jsem pochopil, že tudy cesta nevede, a společně se synem jsme hledali způsob, jak takový lesní pozemek využít,“ přibližuje dobu, kdy myšlenka na vybudování lesních tůní teprve vznikala. Po poradě s kamarádem lesníkem navštívili jiný pozemek, na kterém už lesní tůně byly a další vývoj byl jasný. „Dávalo nám to smysl,“ říká. „Představa, že k tůním bude chodit pít zvěř, že přitáhnou drobnou faunu a že budeme moci vysadit některé další stromy, se nám líbila,“ pokračuje.
Ve výběrovém řízení si pro realizaci vybrali firmu Reno Šumava, která má s podobnými projekty bohaté zkušenosti. Nejprve bylo podle projektové dokumentace potřeba vytěžit ještě několik stromů a mohlo se začít se zemními pracemi. „Přebytečná zemina byla odvezena na místo podobného projektu nedaleko a poté následovaly výkopové práce tůní,“ popisuje Kadlec. V konečné fázi byly na pozemku vysazeny listnaté a jehličnaté stromy.
Dnes jsou tůně napájeny vodou z revitalizovaného potůčku vytékajícího ze zmíněného nebeského rybníka a vytvářejí v lese vlastní zapojený ekosystém. „Kromě toho, co jsme od nich očekávali, je jejich přínosem také to, že i přes velká sucha, která nás především v letních měsících sužují, jsou plné vody a tím pádem dochází k jejímu zadržování v krajině,“ je s výsledkem projektu spokojen pan Kadlec.
Vybudovat dobrou tůň není jen tak
Právě zadržování vody v krajině se nejlépe dosáhne budováním tůní a mokřadů. Ovšem aby to celé dobře fungovala, je potřeba vše důkladně promyslet a brát v úvahu mnoho různých věcí. „Výborná situace je, když má někdo pozemek a chce na něm vybudovat funkční mokřad. To mu pak doporučuji, aby kontaktoval nejlépe nějakou organizaci, která se budování tůní věnuje, říká Jaromír Maštera, hydrobiolog, který se zasloužil o vznik a revitalizaci desítek mokřadů. Zásadní podle něho je, aby opatření navrhl nebo pomohl navrhnout člověk, který budování mokřadů opravdu rozumí. Na místě je potřeba provést průzkumy a poté vytvořit návrh. „Aby se kvůli ušlechtilému nápadu něco jiného cenného nezničilo,“ upozorňuje.
Nedílnou součástí takového projektu je legislativa – ne na každou tůň je potřeba mít vodoprávní povolení, ale také neplatí, že všechny tůně lze vybudovat bez něj. „Záleží na tom, jak bude tůň velká, jestli bude mít přítok a odtok a zda bude mít nějaké technické prvky,“ objasňuje. Vodní zákon se ve vztahu k tůním a vodním tokům zabývá různými věcmi a hodně záleží na výkladu a postupu příslušného úřadu. „Když to bude drobné opatření, je nutné jen posouzení, návrh a konzultace a pak už se může kopat. Drobná opatření půjdou realizovat rychle a docela jednoduše. Ale větší zásahy už budou náročnější na projednávání na úřadech,“ míní.
Častou obavou bývá, že se z tůně stane líhniště komárů. „U komárů je to tak, že se sice budou v tůních vždycky rozmnožovat, ale ve správně fungujících tůních bude vždy a téměř trvale přítomno velké množství predátorů, jako jsou larvy i dospělci vodních brouků, larvy vážek a čolci, kteří larvy komárů žerou, a tak tam k přemnožování komárů nemůže docházet,“ vysvětluje Jaromír Maštara. Obecně problémové bývají z tohoto pohledu všechny vodní biotopy, kde nejsou přirození nepřátelé komárů, například různé umělé nádoby na zahradách či technické nádrže. „Dlouhodobě udržované a funkční tůně nemohou nikdy sloužit jako líhniště komárů,“ vychází ze své zkušenosti.
Minimální vhodná rozloha tůní ani mokřadů není nijak daná. „I drobná tůň může být místem pro rozmnožování třeba čolků obecných,“ míní Jaromír Maštera. I drobný mokřad může podle něj pomoci zlepšit minimálně mikroklima dané lokality. „Obvykle platí, že čím větší mokřad, tím pro krajinu i biodiverzitu lépe. Už to ale úplně neplatí pro tůně, protože ne vždy je největší tůň to nejlepší a vždy je potřeba vycházet z terénních podmínek,“ vysvětluje. „Obecně pro tůně platí, že je potřeba, aby byly různorodé. Nebudovat jen jednu, ale raději více tůní s různými parametry. Tak zajistíme nejvyšší biodiverzitu, protože každý organismus si najde to, co potřebuje. Je vhodné zbudovat vždy alespoň jednu větší tůň a více malých s tím, že všechny by měly mít velký rozsah mělčin,“ popisuje.
Důležité je podle jeho slov uvědomit si, že přírodě blízká tůň se nedá udělat kdekoliv. „Pomocí betonu či folie můžeme jezírko nebo tůň vybudovat všude, ale nefunguje to ideálně. Místa, kde je možné budovat tůně, mohou být různá – může jít o louku, les nebo třeba i pole. Důležité pro výběr bude provedení prvotního průzkumu,“ přibližuje, jak o budování tůně uvažovat. Záleží na zemině a zamokření místa. Aby tůň držela alespoň po část roku vodu, je většinou potřeba ji vybudovat v jílovité zemině nebo přímo v čistém jílu. „Když máme jinou zeminu, může se podařit dosáhnout zadržení vody například důkladným strojním zhutněním. Nikdy to tak ale nebude úplně dobře fungovat. Obecně bychom proto měli vybírat pro tůň místo podle toho, jestli je tam mokro – nejen vlhko, ale opravdu mokro, a to nejlépe po většinu roku,“ říká Jaromír Maštera. Přítomnost povrchové či podpovrchové vody zajistí, že tůň bude fungovat větší část roku. „Tůň lze udělat i na místě, kde bude plněna pouze ze srážek, a není to rozhodně špatně. Neprůtočné tůně jsou v krajině velmi potřebné a pro řadu druhů obojživelníků jsou mnohem lepší než ty hodně průtočné,“ připomíná zkušený hydrobiolog. „Tůň tedy můžeme vybudovat prakticky kdekoliv, jen není jisté, jak to s ní bude dál,“ říká.
Také je potřeba mít na paměti, že každá tůň má svou životnost. „Ty mělčí vydrží kratší dobu, zhruba osm deset let. Takové tůně budou po celou dobu skvěle fungovat. Je to lepší než udělat tůně hluboké, které sice vydrží dvacet let, ale nikdy nebudou vhodné pro tolik druhů,“ vysvětluje Jaromír Maštera.
Obecně jsou podle jeho názoru lepší mokřady a tůně s menším podílem dřevin, protože v nich žije zde více organismů. Ale i mokřady s více dřevinami a zastíněné tůně jsou pro některé druhy významné. Je tedy dobré vytvořit určitou mozaiku a na mokřadu mít jak plně osluněné, tak i téměř zastíněné tůně. Výsadba stromů je na mokřadech skoro vždy nevhodná a hlavně zbytečná. Pokud tam nějaké dřeviny chceme, pak stačí nechat pracovat přirozenou sukcesi – vyrostou tam samy. Pokud je tam nechceme a chceme udržet tůň osluněnou, musíme dřeviny prořezávat nebo redukovat pravidelným kosením. Mezi nežádoucí zásahy na mokřadech patří především nadměrné odvodňování, zavážení různým materiálem a velkoplošné zalesňování. Mokřad se dá výrazně poškodit nebo zničit i tím, že se na jeho celé ploše postaví rybník. Mokřad je tak sice nahrazen jiným typem mokřadu, ale ten původní byl někdy z přírodního hlediska mnohem cennější.
Důležité je také vybrat pro budování tůně vhodnou dobu. Nejvhodnější je pro to období klidu, kdy se tam pohybuje nejméně živočichů, zhruba od října do února,“ říká Jaromír Maštera. Vždy ale podle jeho slov záleží na rozsahu zásahu. „Malou tůň, kterou budeme kopat ručně, můžeme dělat prakticky kdykoli. Nebo když budeme obnovovat mokřad na ploše, která je nyní odvodněným polem. Ale velké bagrování v ploše, která je již nyní podmáčená a je zde velmi pravděpodobný výskyt obojživelníků a dalších živočichů, by mělo být směřováno do podzimu a zimy,“ připomíná. „U zimního bagrování je také třeba brát ohled na potenciální zimoviště. To jsou ty na pohled nehezké hromady dřeva a listí, ve kterých možná něco spí.“
Když pak tůň v létě vyschne, ničemu to nevadí, ba naopak. „Mělké vysychavé tůně patří v krajině mezi velmi nedostatkové biotopy, jsou hodně cenné třeba pro žábronožky, listonohy či ropuchy krátkonohé. Sezónní vysychání rozhodně není chyba,“ ubezpečuje Jaromír Maštera.
A jak hotovou tůň zabydlet? „Naše krajina ještě naštěstí pořád trochu funguje, a tak je velmi pravděpodobné, že když někde vznikne tůň, o níž i o její okolí je dobře postaráno, živočichové se nastěhují sami a začne tam růst vhodná mokřadní vegetace. Zásada by asi měla být ,nic nikam nevysazovatʻ. Z této zásady je možné udělat nějaké výjimky, kde je to prokazatelně příliš izolované, třeba ve městech. Případné vysazování by se ale mělo týkat spíše jen rostlin, u živočichů jsou výrazně větší rizika zavlečení chorob nebo oslabení populací. Určitě by vždy mělo jít o naše původní druhy a mělo by to být dobře promyšleno a projednáno s příslušnými úřady,“ radí jak na konečnou fázi budování tůní a mokřadů.
A ještě na něco je dobré nezapomínat. „U mokřadů nejde jen o to, že jsou to vodní biotopy. Zásadní je také samotný jejich vzhled i jejich okolí. Ono to platí o krajině obecně: abychom měli druhovou pestrost, musíme se o krajinu vhodným způsobem starat. A aby někde mohli dlouhodobě žít například žáby, čolci a ještěrky, musí zde být mozaika různých biotopů, péče nesmí být moc intenzivní a ani nesmí být plochy dlouhodobě zcela bez péče. A musí tu být jakýsi ,mírný nepořádekʻ. Tím mám na mysli například na vhodných místech ponechané hromady dřeva z prořezávek, padlé kmeny, hromady kamenů a podobné. Zjednodušeně lze říct, že jde o hromady či hromádky přírodního materiálu, které slouží jako místa úkrytu a zimování pro drobné živočichy,“ dodává na konec k péči o tůně a mokřady.
