Z šumavské hájenky v Dobré se stala hydrobiologická stanice
Pod záštitou Správy Národního parku Šumava tu spolupracují odborníci a týmy vědeckých institucí s cílem zachránit perlorodku říční před vyhynutím na našem území. Jedna z hlavních a také posledních lokalit jejího výskytu je v Teplé Vltavě nedaleko odsud. Kdysi neurčitě působící objekt, kde bývalo čas od času ke spatření „podivné osazenstvo“ biologů v holinách, neoprenech nebo bílých pláštích přebírající obsah kbelíků před budovou, dnes slouží kromě jiného také jako informační centrum.
„V rámci prvního ,perlorodkovéhoʻ projektu ,Soužití člověka a perlorodky ve Vltavském luhuʻ jsme si ověřili, že bývalá hájenka a ubytovna je jako základna pro výzkumníky vhodná a že se v ní dá zvládnout velké množství činností ,in situʻ díky laboratornímu vybavení, které se z prvního projektu do objektu pořídilo,“ vzpomíná na počátky projektu hydrobioložka Eva Zelenková ze Správy Národního parku Šumava. „Také se ukázalo, že aktivní péče o perlorodku ve Vltavském luhu musí pokračovat, a to poměrně dlouho, pokud chceme, aby perlorodka ve Vltavě měla šanci na budoucnost,“ dodává hned vzápětí.
Perlorodka v naší zemi má totiž na kahánku, a to i přesto, že je naším nejdéle žijícím zvířetem. Namísto čistých řek s lososy a pstruhy jí zbývá k životu jen několik pohraničních říček v jižních Čechách. „Potřebuje ke svému životu totiž nejen přírodní řeky s čistým okolím, ale i vodu čistší, než je pitná,“ seznamuje Eva Zelenková s prostředím, které perlorodka potřebuje k životu. Jednou z posledních takových řek u nás je Teplá Vltava v Národním parku Šumava. Teprve čas ukáže, zda mají zdejší přestárlé, více než stoleté perlorodky naději, že se dočkají další mladé generace.
Vymírající populace
Perlorodka říční se pod drobnohled odborníků na Šumavě dostala už v osmdesátých letech minulého století. Početnost perlorodek na Blanici, nejzachovalejší lokalitě v Česku, se tehdy odhadovala na 115 000 jedinců. Tehdy byly také prováděny průzkumy, které odhalily pouze roztroušený výskyt perlorodky v Teplé Vltavě. Následně byl v roce 1990 do Vltavy přemístěn zbytek vymírající populace z Křemžského potoka. „V současnosti je celkový počet perlorodek ve Vltavě odhadován na zhruba 1 500 jedinců a v Blanici se jejich počet snížil na necelých 10 000,“ vypočítává Eva Zelenková.
Na obou řekách se Správa Národního parku Šumava snaží za pomoci nejrůznějších opatření populaci perlorodky posilovat.
Perlorodka říční je velmi zajímavý živočich, jehož život je úzce spojen s pstruhem obecným. Vývoj perlorodky po oplození začíná v zárodečném vaku matky, kde v létě zrají v bezpečí mezi jejími lasturami oplozená vajíčka. Ke konci léta samička začne vyvrhovat tisíce vylíhlých larev zvaných glochidia. „Vypadají jako miniaturní past na medvěda,“ popisuje vývoj perlorodky říční David Pithart, hydrobiolog a vedoucí projektu. „Tyto larvy se pak několik hodin vznášejí v říční vodě, a když je náhodou vdechne pstruh, okamžitě se mu přicvaknou na žábry. Když se to povede jedné z tisíce, může mluvit o štěstí,“ pokračuje. Zapouzdřené na žábrách zůstanou do začátku příštího léta a pěkně se tam vykrmí. Když jsou metamorfované – přeměněné z larev na perlorodky, pustí se a padají na dno řeky, kde se zahrabávají a pak už žijí pode dnem, kde se – ačkoli mají jen půl milimetru – dokážou aktivně pohybovat, a to pomocí svalnaté nohy, která svým tvarem připomíná spíše jazyk. V tomto prostředí žijí deset až patnáct let i více a pomalu rostou. „Tato fáze je pro život perlorodky nejkritičtější a úspěšně ji dokončí tak jedna ze sta,“ připomíná David Pithart. Ještě štěstí, že dospělá perlorodka ročně vypouští statisíce mikroskopických glochidií.
Perlorodka a pstruh – příběh dvojí ochrany
Správa Národního parku Šumava se dlouhodobě snaží ochránit a posílit populaci perlorodky ve Vltavě i skrze její navázanost na pstruha, a to prostřednictvím hned několika konkrétních projektů. „V roce 1997 proběhla stabilizace protrženého meandru a vyhlášení chráněných rybích oblastí. Rok poté bylo vysazeno 830 odchovaných juvenilních perlorodek o velikosti 1–4 centimetry. V letech 1999 až 2003 bylo prováděno řízené invadování (,nakaženíʻ) pstruhů perlorodčími larvami a jejich vypuštění do řeky, a to v počtu až 100 ryb ročně,“ vypočítává Eva Zelenková.
Asi nejviditelnějším opatřením ochrany biotopu perlorodky byla regulace vodáckého využití řeky. V roce 2005 byly stanoveny první limity a od roku 2010 byl zaveden systém splouvání Teplé Vltavy, jenž má jasná pravidla. To ale není zdaleka vše. Dále Správa Národního parku Šumava revitalizovala v minulosti narovnané a zahloubené přítoky Vltavy, potoky Hučina, Jedlový a Žlebský, čímž došlo k podpoře přirozeného rozmnožování pstruhů. Mnoho obcí v povodí Vltavy vybudovalo z vlastní iniciativy velmi účinné nové čističky odpadních vod. Vznikla výzkumná stanice v obci Dobrá a jsou realizovány další projekty. „Všechny mají za úkol ochránit řeku s unikátně čistou vodou a výjimečným společenstvem rostlinných a živočišných druhů, které navíc kraluje perlorodka,“ připomíná mluvčí Správy Národního parku Šumava Jan Dvořák.
Nejcennějším úsekem pro život perlorodek – z pohledu říčního prostředí – je na Teplé Vltavě úsek mezi Soumarským mostem a ústím Volarského potoka. „Jsou zde stovky perlorodek. Vltava je dnes jedinou řekou v České republice, která dokáže poskytnout potravu i nejmladším stadiím perlorodek. Většina jí pochází přímo z řeky, z takzvaných podvodních luk. Proto je Vltava vhodným prostředím pro polopřirozený odchov a posilování tohoto živočicha. Je tudíž řekou, která snad i do budoucna má šanci stát se významnou lokalitou pro záchranu druhu u nás i v Evropě,“ popisuje Eva Zelenková. „Aby byl umělý chov úspěšný, je potřeba věnovat mu hodně pozornosti a trpělivosti,“ vysvětluje. „Probíhá to tak, že shromážděné perlorodky se po vypadnutí z žaber hostitele vloží do odchovných klícek a umístí se na vhodné místo do řeky. Poté se musí minimálně jednou za čtrnáct dní proplachovat a odstraňovat usazeniny. Jednou za rok se počítají a měří přírůstky – nejdříve po třech, ale lépe po pěti letech, kdy už je přirozená úmrtnost perlorodek malá, se vypustí do řeky na několik pečlivě vybraných míst s prokysličeným dnem. Nejlépe je jednoduše přidáme na stabilní místo k přežívajícím perlorodčím mohykánům,“ doplňuje.
A tak se kriticky ohrožené perlorodce říční na Šumavě po několika desetiletích blýská na lepší časy. V rámci projektu „Posílení a ochrana populace perlorodky říční v NP Šumava“, který je zaměřen zejména na posilování populace perlorodky, sledování kvality prostředí a výběr vhodných míst pro výsadky, se během pěti let navýší populace tohoto vzácného mlže zhruba o 5 000 jedinců, kteří budou schopni dožít se reprodukce.
Rekonstrukce hydrobiologické stanice
Pro práci na záchraně perlorodky říční na Šumavě potřebovali výzkumníci a odborní pracovníci vhodné zázemí, a proto Správa Národního parku Šumava přistoupila k rekonstrukci bývalé hájenky v Dobré. Vznikla tak Hydrobiologická stanice Dobrá. Rekonstrukce začala v červnu 2018 a skončila v únoru 2019, kdy již běžel pokračující „perlorodkový“ projekt, jehož základna se musela téměř na rok přestěhovat do jiného objektu.
„Hájenka měla mnoho nedostatků, které jsme se rozhodli vyřešit celkovou rekonstrukcí objektu a jeho lepším přizpůsobením plánovaným činnostem,“ popisuje Eva Zelenková. Na rekonstrukci se spolu s ostatními odborníky sama podílela.
V rámci projektu byla přepracována dispozice přízemí s ohledem na možné využití pro odchovy perlorodek, práci výzkumných týmů i vnitřní expozici o perlorodce. Celý objekt se zateplil a byla i snaha o odizolování sklepních prostor, kde byl provozován akvarijní systém pro experimentální odchov invadovaných ryb, ale narazilo se na problémy s velkou vlhkostí odpadávající omítkou. Nově se řešily odpady, zmodernizovalo se sociální zařízení, vznikla sušárna neoprenových obleků, do všech míst byly nainstalovány radiátory, zřídil se rezervní zdroj vody (vrt). Opravila se střecha hospodářské budovy, místo udusané hlíny se položila zámková dlažba a zavedla se do ní elektřina – nyní slouží z poloviny jako sklad a z poloviny jako dřevník. Částečně se z projektu pořídilo i vnitřní vybavení včetně vybavení kuchyňky. Končící „perlorodkový“ projekt stanici navíc vybavil vnitřní i vnější expozicí v podobě infotabulí a posterů o výzkumu perlorodky.
„Hlavní přínos projektu vidíme ve zřízení poměrně dobře vybavené terénní hydrobiologické stanice, kde se dá přespat, uvařit si a pracovat v terénu. Bude tam do budoucna dále řešena problematika perlorodky, neboť je připraveno pokračování končícího projektu. Stanice je ale využívána také dalšími výzkumníky, například ornitology, kteří potřebují pracovat v tamní oblasti, a studenty i jinými zájmovými skupinami, které stanici mohou využívat pro terénní cvičení nebo pro semináře,“ uzavírá Eva Zelenková příběh přeměny šumavské hájenky v Hydrobiologickou stanici Dobrá.
