Manželé, kteří zasadili stromy

K obnově si Sebastião Salgado ani nemohl vybrat jiný kus krajiny. Tady, na více než 700hektarové farmě v brazilském státě Minas Gerais, vyrůstal. Farma leží v rozlehlém údolí řeky Rio Doce, 70 kilometrů od pobřeží Atlantiku. V dobách Sebastiãova dětství to bývalo opravdu odlehlé místo. Jediné spojení se světem byla blátivá cesta podél řeky, která se po šest měsíců z roku nedala překročit. Káva se svážela z kopců na hřbetech mul a dohnat krávy na jatka znamenalo pro zdejší farmáře pětidenní jízdu v koňském sedle. Atlantický les, který v pestrosti biodiverzity předčí jen Amazonie, pokrýval polovinu půdy farmy Sebastiãovy rodiny i polovinu rozlohy říčního údolí. Na jediném akru takového lesa se nachází stejný počet druhů stromů jako na celém východním pobřeží Spojených států.

Když tu Sebastião vyrůstal, neměl fotoaparát. Řemeslu, které ho tak proslavilo, se začal věnovat až nedlouho před třicítkou, ale věří, že to byla právě zdejší krajina, která ho naučila umění fotografovat. Při monzunu je tu obloha dramatická, dešťové mraky se kupí jeden na druhý a sluneční paprsky je probodávají v ostrém kontrastu. „Tady jsem se naučil vidět světlo,“ říká.

Smrt lesa

Sebastiãův otec les na svých pozemcích postupně vykácel. Stejně jako ostatní farmáři v Brazílii pokácené dřevo prodal, mýtiny vypálil a na nově získaných pozemcích vysel africké trávy, aby se měl dobytek na čem pást. Jak šel čas, stávala se ze zdejší krajiny nehostinná pustina, neschopná nakonec uživit ani malé stádo krav. Z Atlantického lesa zbylo méně než deset procent původní rozlohy, v údolí Rio Doce z něj zbyla dokonce jen čtyři procenta.

Sebastião z farmy odešel v roce 1959, když mu bylo patnáct let. Vystudoval, začal fotit, stal se slavným – ale to je jiný příběh. Příběh Instituto Terra, životního projektu manželů Salgadových, začal v devadesátých letech minulého století, když jim Salgadovy rodiče rodinnou farmu nabídli k užívání. Bylo to po letech politického exilu v Paříži, když se manželé poprvé po mnoha letech přijeli na farmu podívat. „Byl to tvrdý, holý úhor,“ napsal tehdy Sebastião. Léliu napadlo pozemek znovu zalesnit. A tak to celé začalo.

Dnes, o třicet let později, je Instituto Terra jejich argumentem, potvrzením a důkazem, že ekologická degradace nemusí být absolutní. Stačí jediný pohled na svěží a zelené pozemky Instituto Terra sousedící s okolní vyprahlou pustinou a je jasné, jaký zázrak se tu odehrál.

Znovuzrození

V září 1998 pozval Sebastião na farmu lesního inženýra Renata de Jesus. Renato měl v té době dvacetiletou zkušenost se zalesňovacími programy pro společnost Vale, velmi kontroverzní svou důlní činností, ale bez obdoby co do revitalizačních zkušeností. Sebastião si Renata vybral z čistého pragmatismu. „Nejsme žádní radikálové,“ říká. „Nežijeme ve slonovinové věži. Potřebujeme každého. Společnosti, vlády, starosty. Každého.“

Renato postavil manžele Salgadovy před zjevný fakt: půda na farmě je mrtvá. Ale zároveň nepochyboval o tom, že do ní mohou vrátit život. „Je důležité si uvědomit, že znovu oživit se dá jakékoli území, řekl mi tehdy,“ vzpomíná Sebastião. „Liší se to jen v tom, kolik to stojí.“

Finance Salgadovi sháněli, kde se dalo. Najali dělníky a začali likvidovat invazivní africkou trávu, pořídili prvních 100 000 semenáčků. Když se roku 1999 vrátily deště, pustili se do vysazování. Různé druhy fíkovníků, stromy rodu Joannesia a Schizolobium. V první fázi bylo potřeba vytvořit stín, zachytit vláhu, poskytnout útočiště hmyzu a ptákům a pomoci půdě získat první dávky dusíku. Společně se stromy vysadili rozmanité půdokryvné bobuloviny, u kterých se počítalo s tím, že porostou rychle, zemřou mladé a přinesou do půdy první humus. Počítali s tím, že po počátečních pěti až deseti letech jejich práci převezme sama příroda. „Bylo to jako vychovávat dítě,“ popisuje Sebastião počátky projektu. „Musíte ho naučit chodit a mluvit a pak může jít samo do školy. Stromy jsou stejné. Ze začátku potřebují chvíli chovat.“

Po počátečním nadšení ale přišla krutá ledová sprcha. Tři pětiny semenáčků nepřežily. „Vykopali jsme příliš úzké jámy,“ říká Sebastião. „Bylo mi z té ztráty zle několik týdnů.“

Salgadovým nezbylo než se zaměřit na dobré zprávy: 40 000 semenáčků přežilo. Další rok ztratili už jen dvacet procent. Po pěti letech už si semenáčky pěstovali ve vlastní školce a ztráty bývaly okolo deseti procent ročně. „Důsledně se totiž věnovali udržitelnosti výsadby. To u podobných projektů není vždycky samozřejmostí,“ vysvětluje jejich úspěch Renato de Jesus.

Když v roce 2005 potřebovali další zdroje na financování Instituto Terra, Sebastião prodal v aukci titanový fotoaparát značky Leica M7, který dostal darem od samotného výrobce. Utržil za něj 107 500 amerických dolarů, což byl světový rekord za fotoaparát vyrobený po roce 1945. „Jeden maličký fotoaparát a mohli jsme zasadit dalších 30 000 stromů,“ zamýšlí se legenda světové fotografie.

Pak přišli velcí sponzoři a do Instituto Terra proudily milióny na výstavbu cest a kanceláří, ubytování a učeben, stočtyřicetimístného kinosálu, návštěvnického centra zrekonstruovaného z bývalé mlékárny a skleníku na pěstování 302 druhů místních stromů. Také na školení výzkumných pracovníků a vyučujících a intenzivní ekologický program pro studenty, kteří pak bydlí přímo v Instituto Terra. A když se někdy peněz nedostává, sáhnou Salgadovi do vlastní kapsy. Taková je jejich vášeň pro Instituto Terra. Není se čemu divit. Tam, kde býval les, byla později poušť. A dnes je tam znovu les.

Salgadovi už pozemky Instituto Terra nevlastní. Dnes je z nich federálně uznaná přírodní rezervace a nezisková organizace, která ve své lesní školce pěstuje miliony nových semenáčků, poskytuje vzdělávání mladým ekologům a vítá všechny, kteří chtějí znovuzrozený les spatřit na vlastní oči.