Muzeum zítřka patří mezi nejpozoruhodnější budovy

Budova nedávno otevřeného Museo de Amanhă, Muzea zítřka, ve starém riodejaneirském přístavu vypadá jako něco mezi dinosaurem na solární pohon a obří bednou klimatizace, která se chystá vystřelit přímo do nebe. Okamžitě se zařadila mezi nejpozoruhodnější stavby světa. Zároveň se ale také brzy nejspíš stane jedním s nejsilnějších argumentů obhajujících trvalou udržitelnost na světě. Nápaditým a přitom přímočarým způsobem v sobě propojuje palčivé poselství: pokud chceme odvrátit klimatickou katastrofu, rozpad životního prostředí a zhroucení stávajících společenských systémů, musíme mnohé od základu změnit.

Budova je moderním architektonickým skvostem. Ježí se solárními ostny nad prosklenou střechou a byla navržena tak, aby se přizpůsobovala proměňujícím se podmínkám okolního prostředí.

Katalánský architekt Santiago Calatrava, její tvůrce, říká, že se inspiroval broméliemi v riodejaneirské botanické zahradě, ale bělostné interiéry s jednoduchými liniemi odkazují spíše k betonovému modernismu Oscara Niemeyera z šedesátých let minulého století.

Výstavbu muzea financovalo město s tím, že by tu měla nastavit nové standardy trvalé udržitelnosti. Ve srovnání s konvenčními budovami spotřebovává o 40 % méně energie, do čehož je započítáno 9 %, které získává ze slunce. Chladicí systém pak využívá vodu z nedaleké Guanabarské zátoky.

Hugo Barreto, ředitel sbírky, říká, že muzeum si dalo za cíl odlišovat se od ostatních vědeckých muzeí právě tím, že bude poukazovat na to, jak neodkladná je potřeba trvalé udržitelnosti. „Když se lidé zamýšlejí nad budoucností, je to pro ně něco, co se zdá být někde velice daleko. Proto jsme muzeu vložili do názvu zítřek. To je mnohem blíže a znamená to něco, o co se musíme postarat už dnes,“ říká.

Minulost, současnost a budoucnost

Hlavní expozice je téměř celá digitální a zaměřuje se především na myšlenky, ne na předměty. Klade odvěké otázky: z čeho jsme vyšli, kde jsme a kam směřujeme, a provádí návštěvníky dvě stě metrů dlouhou halou od jednoho zastavení k dalšímu, od počátků naší planety až po naši možnou budoucnost. Cesta muzeum je lecjaká, trochu halucinogenní, trochu ujetá a všechno, jen ne nudná.

Vchod tvoří vesmírný portál, ve které běží film spolurežírovaný Fernandem Meirellesem, autorem dnes již kultovního filmu Město bohů. Jde o počin, kdy je 13,7 miliardy let geologických změn a přírodního vývoje vměstnáno do osmi minut smršti útočící ve vejčitém kinosále z devíti projektorů na všechny smysly.

Celé to vzápětí kontrastuje s následujícími třemi expozicemi, které jsou o poznání elegantnější a promyšlenější. Každá z nich je umístěna v obří krychli s komentáři ve třech jazycích – portugalštině, španělštině a angličtině. První je ethereal instalace vytvořená americkým umělcem Danielem Wurzelem, která vyjadřuje tok hmoty. Poté se návštěvníci vnoří do biologie, DNA a propojenosti života uvnitř i vně našich těl. Poslední krychle představuje nervový systém, lidské vztahy a kulturu ve 1200 obrazech uspořádaných do pilířů víry, pocitů, vztahů, domácího života a dalších témat.

Následuje samotné srdce muzea a jeho poselství: shluk deset metrů vysokých digitálních totemů připomínajících Stonehenge, které návštěvníky doslova zahltí údaji a obrazy toho, v jakém bodě se právě teď nalézáme, tedy v antropocénu – věku, kdy se lidstvo samo stalo geologickou silou. Stát mezi těmito obrovskými obrazovkami a reproduktory je velmi intenzivně nepříjemný zážitek. V rychlých střizích se tu střídají záběry hořících lesů, tajících ledovců, hustého provozu a nedávných sesuvů toxického bahna v Brazílii vedle v reálném čase běžících údajů o počtu světových narození a úmrtí, grafů postupného okyselování světového oceánu, které svou dramaticky vzestupnou křivkou připomínají hokejky, úbytku ozónu a množství emisí skleníkových plynů a nejčerstvějších údajů o spotřebě energie, vody a hovězího.

Kdyby to snad nebylo dostatečně přesvědčivé, naskakují na obrazovkách, podmalované patřičně temným hudebním doprovodem, obří nápisy ve třech jazycích: „Žijeme na Zemi 200 000 let… Od roku 1950 jsme planetu změnili více než za celou dobu naší existence… Je nás víc… Spotřebováváme víc… Víc… Víc… Víc.“

Poslední tři expozice projektují současné trendy do padesát let vzdálené budoucnosti. Návštěvníci tu mohou prostřednictvím interaktivních her vytvářet modely nejrůznějších budoucností. V jedné si změří svou ekologickou stopu a následně se dozví, kolik planet by bylo zapotřebí, kdyby měl každý obyvatel stejně takovou životní úroveň. V dalším je kolektivní cvičení, v němž čtyři lidé činí společná rozhodnutí týkající se energetických zdrojů, financí a využívání půdy – taková, která lidstvu mohou buď zvýšit, nebo zmenšit šanci na přežití.

„Věříme, že návštěva muzea lidi znepokojí nebo je bude inspirovat, ale že je v žádném případě nenechá v klidu,“ říká kurátor expozice Alberto Oliveira. „Pokud se po ní budou cítit pesimisticky, nebude to kvůli nám, bude to proto, že taková je skutečnost… Naše údaje těží z nejnovějších a nejpodloženějších vědeckých poznatků.“