Recyklování elektronického odpadu

Elektronický odpad neboli e-odpad označuje rozbitá, nefunkční či vyhozená zařízení. Každý rok se na planetě nahromadí 50–60 milionů tun takového odpadu, což odpovídá pouhým 2–3 % celkového objemu odpadu, který vyprodukujeme. Ovšem negativní dopady, jaké tento odpad může mít na naše zdraví i na prostředí, ve kterém žijeme, mohou být nakonec větší, než má všechen ostatní odpad dohromady.

Elektronický odpad je vysoce toxický

Elektronický odpad totiž obsahuje toxické materiály, jako je olovo, kadmium a beryllium, které začnou po vystavení silnému ultrafialovému záření nebo jiným fyzickým či chemickým vlivům korodovat a uvolňovat se do ovzduší, prosakovat do půdy i do vody a ovlivňovat tak lidské zdraví.

To by samo o sobě mělo být pro nás dostatečným důvodem k tomu, abychom elektronický odpad nevyhazovali jen tak do koše. Nabídka likvidace elektronického odpadu včetně velkých zařízení, jako jsou klimatizace, ledničky a televize, je dnes už většinou poměrně široká a odběrná místa zaručují, že hodnotné materiály z elektronického odpadu budou znovu využity a ty škodlivé zlikvidovány příslušným způsobem ještě předtím, než zbytek odpadu skončí na skládce.

Exemplární případ lithium

Recyklace elektronického odpadu nabízí ale mnohem více než ochranu zdraví a životního prostředí. Většina materiálů, z nichž jsou vyrobeny naše počítače a chytré telefony, pochází z neobnovitelně vytěžených minerálů. Recyklací takových materiálů jednoduše zabráníme tomu, aby nám došly a my se museli vzdát věcí, na které už jsme si v každodenním používání zvykli, alespoň do doby, než se za ně najde náhrada.

Ačkoli v některých případech neobnovitelných zdrojů se nejedná o vzácné materiály, jejich recyklace pořád přináší nesporné ekonomické výhody. Například cena lithia, neobnovitelného, ale běžného minerálu, který se nachází téměř všude, nezadržitelně stoupá. Lithium nachází poměrně pestrou škálu využití v nejrůznějších průmyslových odvětvích, ale do povědomí nás všech vstoupilo svým využitím v bateriích elektromobilů. Byl to právě zájem veřejnosti o elektromobily coby způsob, jak dekarbonizovat dopravu, který tak dramaticky zvýšil poptávku právě po lithiu. Trh se ovšem takto zvýšené poptávce nedokázal přizpůsobit. Lithium se stalo nedostatkovým zbožím, ale ne kvůli nedostatku, nýbrž pro příliš nízké tempo jeho těžby a čištění. A tak se recyklace lithiových baterií stane dalším zdrojem lithia na trhu, aby se mohly vyrábět další lithiové baterie a další elektromobily, což je jistě chvályhodné a dává nám to zdání zodpovědného přístupu k životnímu prostředí i trvalé udržitelnosti, pomineme-li ovšem, jak rozporuplné postoje výroba elektromobilů obecně vytváří.

Není to tak jednoduché

Byť to tak nezní, je recyklace elektronického odpadu mnohem složitější než recyklace konvenčního odpadu. Začíná typicky – manuálním roztříděním. Jakmile je elektronický odpad svezen do recyklačního zařízení, pracovníci ho tu roztřídí podle druhu do několika kategorií. Pak přichází na řadu zjišťování, zda některé komponenty elektronického zařízení nejsou ještě funkční, a pokud ano, jsou vymontovány tak, aby mohly být znovu použity – buď se znovu prodají, nebo se použijí při výrobě nového telefonu, počítače či něčeho jiného. Zbytek odpadu je odeslán do dalšího recyklačního kolečka. Tady je vhozen do obřího stroje a rozdrcen na malé kousky. Ale ještě předtím musí být rozebrán na součástky, aby bylo jisté, že do stroje se už nedostanou žádné potenciálně nebezpečné látky, kterého by ho mohly poškodit nebo by naopak po odložení na skládku kontaminovaly životní prostředí. Například tonery do tiskáren jsou extrémně hořlavé a výbušné a rozhodně mají kapacitu vyhodit do vzduchu celý drticí stroj, vezmeme-li v úvahu, že je plný materiálu, který by posloužil jako velmi vznětlivé palivo.

Jakmile je odpad rozdrcen, kovy, které jsou onou hodnotnou komoditou, která činí z recyklace elektronického odpadu velmi výnosné podnikání, se oddělují. V tomto případě ale není zapotřebí manuální práce. Tu odvádí obří magnet, který přitáhne železné a ocelové komponenty, jež jsou silně magnetické. V dalším kroku jsou oddělovány další kovy a slitiny. Zde se využívá fyzikálního zákonu zvaného vířivý proud. Vířivý proud vzniká v plošných a objemových vodičích, když se v jejich okolí mění magnetický indukční tok. Vytváří se proudová smyčka s odpuzující silou, která v recyklačním zařízení odděluje paramagnetické materiály se slabým magnetismem, zatímco ostatní, nemagnetické materiály jednoduše pokračují dál.

Elektronický odpad je pak proplachován vodou. V této fázi už jde o téměř bezvýhradně nemagnetický materiál. Čeká ho ještě poslední úsek, kdy prochází strojem naplněným vodou, v němž materiály s relativně nízkou hustotou – většinou plast – zůstanou plavat, zatímco ostatní, například sklo, se potopí. Úplně nakonec, než se recyklované materiály prodají, zbývá jen zkontrolovat, zda nějaké hodnotné materiály během celého procesu neulpěly na plastu na konci linky.